Tragédie, jež se stala na Filozofické fakultě UK v Praze mne, patrně jako většinu z Vás, velmi zasáhla. Těžko si lze představit, co cítí rodiny obětí, a jak se budou moci s touto zbytečnou ztrátou ve svém životě dále vyrovnat. Všem pozůstalým po obětech této hrůzné události vyjadřuji hlubokou soustrast a zármutek.
A pro nás ostatní-myslím, že nyní je potřeba vše vyhodnotit na základě poznatků z vyšetřování na místě tragické události a v souvislostech celého případu (množství zbraní a střeliva nalezeného na fakultě, rozsah a funkčnost preventivních opatření při ochraně tzv. měkkých cílů atd.). Policie ve své přípravě na akce typu aktivní střelec udělala v posledních letech mnoho, a díky tomu zamezila patrně ještě větším následkům. Musíme si počkat i na výsledky vyšetřování zmíněného druhého kriminálního činu v Kladně a vyhodnocení a naznačené možné souvislosti s tragédií v Klánovicích. Zda si mohl někdo něčeho všimnout, je otázkou nejenom pro zpravodajsko-bezpečnostní prostředí, které musí vyhledávat tyto jevy v různém prostředí.
Ale je to i o lidském pohledu a s tím související další otázkou, kterou bychom si měli klást úplně všichni, jak jako společnost můžeme připustit, aby mladého zdravého člověka “nebavil” život?! Jak se může stát, že si nevšimneme (doma, ve škole, v práci, mezi přáteli…), že se v něm hromadí taková míra frustrace a hněvu, díky níž je schopen vzít život svým blízkým, sobě i mnoha dalším nevinným lidem?! Odpovědí bude patrně mnohem více, ale některé se nabízejí. Nemluvíme spolu, sedíme vedle sebe, ale každý nad svým displejem, hledíme na sebe, ale jeden druhého nevnímáme. Chceme jen nahlas obhajovat své nároky. Vyostřujeme své názory a postoje. Přijímáme jako normu vulgaritu a egoismus namísto slušnosti a pokory. Důsledky bohužel přicházejí bez ohlášení, zasahují často nevinné a nejde je přehlédnout.